Inspirace příběhů

Acaballado

Každý příběh ACABALLADO, má svůj předobraz ve skutečném, či legendami opředené události nebo vyprávění.

Variace koně

Inspirací k textu a příběhu je stará Arabská legenda o vzniku koně…

Když chtěl Alláh stvořit koně, přivolal k sobě El-Marees, Jižní vítr, a řekl mu: „Z tvé podstaty stvořím novou bytost. Bude požehnáním pro mé následovníky a zhoubou pro mé nepřátele. Zhmotni se!”

A vítr uposlechl. Přestal fičet v uších, jeho divokost a neposednost se na chvíli ustálila na jednom místě, kde se přeléval jako voda v uzavřené kádi. Ani za mák se mu nelíbilo, že ho chce někdo spoutat, ale božím slovům se nedalo odporovat.

Tu anděl Jibrail, pravá ruka Alláhova, vzal do jedné hrsti tetelivý vzduch a do druhé hlínu. Oboje podal svému pánovi, který svou tvořivou silou spojil nedosažitelný vítr s pevnou zeminou. Stejně jako tvořil člověka, i teď tvaroval dokonalé tělo. Tuhle bytost však netížila váha země, protože nohy měla jako vzdušné sloupy, lehké a nespoutané.

„Tvé jméno budiž kůň!" Pravil Alláh, když kopyta prvního oře zadupala po rozžhaveném písku. Ve svitu slunce se leskl kaštanovou barvou, pohazoval tmavou hřívou, jako by mu do ní Alláh vpletl větrné rarachy.

„Stvořil jsem tě jako společníka větru a bouře,” pokračoval Alláh, „dal jsem ti své požehnání. Mezi všemi zvířaty budeš pánem. Úspěch a štěstí tohoto světa dlí mezi tvýma očima, štědrost na tvém hřbetě a bohatství tě bude doprovázet, kamkoli jen vkročíš. Obdařil jsem tě schopností létat, ačkoli nemáš křídla. Tvůj let však nebude po boku ptáků – to země, z níž pocházíš, se ti bude míhat pod nohama, až v sedle poneseš muže, kteří mě velebí, a tímto mě budeš ctít i ty.”

Nad pouští se rozlehl doposud neznámý zvuk. Alláh se pousmál, když viděl, že se pohani zalekli a volali své ďábly na ochranu před jeho stvořením.

„Žehnám ti,” zopakoval koni, „protože tvůj hlas bude děsit bezvěrce společně s polnicí volající do bitvy! Naplní jejich uši a srdce strachem a oni pak konečně prozřou a skloní hlavy!”

Vare Vare rede mihi legiones meas! – Vare Vare vrať mi mé legie!

Zdrojem základních fakt pro baladu Vare Vare vrať mi mé legie, je bitva v Teutoburském Lese.

Bitva v Teutoburském lese je jedním z nejzářivějších příkladů toho, jak zkázonosná může být přílišná sebedůvěra vojevůdce. Za vlády císaře Augusta začala být Galie stále více ohrožována nájezdy divokých germánských kmenů, žijících primitivním, kočovným způsobem v oblastech na východ od Rýna a na sever od Dunaje. Augustus se rozhodl čelit tomuto nebezpečí tím, že posunul severní hranici přibližně 400 kilometrů na východ k Labi. Od roku 15 př.n.l. úspěšně operovali v západní Germanii Drusus (adoptivní syn císaře Augusta) a pozdější císař Tiberius. Roku 6 n. l. byla Germánie prakticky zpacifikovaná, poměrně klidná provincie, i když se v ní samozřejmě stále projevovaly silné separatistické snahy. Velení převzal po Tiberiovi Publius Quintilius Varus, což se později ukázalo jako velká chyba. Germánie potřebovala silného, energického správce obrněného trpělivostí a značnou dávkou diplomatického umění. Varus neměl ani jednu z těchto ctností. Předtím působil jako místodržící v Sýrii a jeho jmenování do tak důležité funkce bylo spíše výsledkem jeho vlivných styků, než oceněním jeho kvalit. Historikové charakterizují Vara jako člověka mírného, klidného, „uvyklého spíše pohodlí tábora než skutečné službě v poli.” Co však bylo ještě horší – Varus Germány podcenil. Podle Velleia Patercula „žil v iluzi, že Germáni jsou zmužilí jen svým zjevem a že tento národ, který dlouho nebylo možné podmanit si mečem, bude nyní poslušen římských zákonů. Další historik Cassius Dio napsal, že s nimi jednal, jako by to byli římští otroci. Varus vymáhal od obyvatelstva peněžité dávky. Dokonce velice neuváženě rozhodl, že má být vydáno i zlato a stříbro používané k výrobě náboženských předmětů. Je pochopitelné, že reakce na sebe nenechala dlouho čekat.

Varus měl k dispozici pět legií. Dvě byly umístěny v oblasti zvané Moguntiacum (Mainz, Mohuč), zbývající tři v Alisu (Haltern). Když se v září roku 9 n. l. chystal k přesunu do zimního tábora, zastihla ho zpráva o menších kmenových nepokojích. Varus se rozhodl udělat na cestě menší zajížďku a nepokoje urovnat. Povstání ani nepokládal za nic jiného, než drobné lokální nepokoje, proto nepodnikl žádná zvláštní opatření a dokonce dovolil, aby vojáky doprovázely jejich rodiny. Netušil, že povstání je past, kterou nastražil mladý náčelník Cherusků Arminius. Tento syn knížete Sigimera, sloužil v pomocných germánských jednotkách pod Tiberiovým velením během vzpoury v Pannonii a Ilýrii. Měl tedy možnost poznat způsob, jakým Římané bojují. Jeho spiknutí bylo založeno na poznání, „že nikdo nepadne do léčky tak snadno, jako velitel, který se cítí zcela bezpečný.” Zajímavé je, že Arminiovy důvody k útoku byly možná částečně i osobního charakteru. Chtěl se pomstít svému strýci Segestovi, přívrženci Římanů, za to, že mu nedovolil vzít si za ženu jeho dceru Thusneldu.

Počátkem září roku 9 n. l. vyrazil Varus z Mindenu v čele XVII., XVIII. a XIX. legie (cca 20 000 mužů) a kolony nákladních vozů a rodin legionářů. Doprovázel jej i Arminius se svojí družinou. Zajížďka Vara zavedla přímo do hustého, bažinatého Teutoburského lesa ležícího mezi řekami Ems (Emže) a Vezerou. Varus neučinil žádná opatření, přestože ho Segestes před Arminiem varoval. Římský velitel znal jejich špatné vztahy a Segestovo obvinění považoval za pokus o vyřešení rodinných sporů. Během cesty Teutoburským lesem Arminius zmizel. Vzápětí přišly zprávy, že opozdivší se jednotky jsou v lesích masakrovány. Varus ihned nařídil, aby se celá kolona obrátila k cestě do Alisu. Od tohoto plánu musel záhy upustit, neboť Aliso bylo obléháno. Zamířil tedy do Münsteru na dolním toku řeky Ems. Aby toho všeho nebylo málo, spustil se prudký déšť, který vojákům ještě ztížil cestu hustým lesem. Římané nemohli postupovat v pravidelných formacích, čehož využil Arminius k útoku. Podél celé kolony začali jeho muži zasypávat legionáře oštěpy. V hustém lese se legie nemohly rozvinout a boj se tak stal chaotickým zápolením muže proti muži, ve kterém Římané nemohli využít své vynikající taktické dovednosti. Přesto však Varus útoky odrážel, dokud se mu nepodařilo vybudovat opevněný tábor. Příštího rána spálili Římané většinu vozů a probojovali se na otevřené prostranství. Zde ovšem nemohli zůstat, proto byli nuceni opět se ponořit do hlubin děsivého Teutoburského lesa. Tady zahájili Cheruskové další výpady. Na noc se Římané opět zastavili a v cestě pokračovali až ráno. Neustálý příval deště velice zpomaloval postup, a navíc jim znemožňoval použít zbraně. Luky byly téměř k ničemu a štíty nasákly vodou a ztěžkly tak, že je téměř nebylo možné ani unést, natož s nimi bojovat. Vojáci zbavení ochrany podléhali přesile. Ztráty v římských legiích byly děsivé. Varus a všichni jeho přední důstojníci spáchali sebevraždu a jen části římské jízdy pod velením Valy Numonia se podařilo probít z obklíčení. Zbytek římské armády byl téměř do jednoho zlikvidován. Těch pár zajatců, mezi nimiž byly i ženy a děti, bylo ukřižováno, nebo obětováno germánským bohům. Pozůstatky těchto obětí (některé byly ukřižovány, jiné zaživa uvařeny, nebo upáleny v proutěných klecích) nalezl později vojevůdce Germanicus – vnuk císaře Augusta. Toho zpráva o porážce totálně zdrtila, prý se půl roku nechtěl holit ani nechat stříhat a v noci volal: „Quintilie Vare, vrať mi mé legie!” Starý císař považoval tuto porážku za největší katastrofu, kterou vytrpěl a měl pravdu.

Germanicovi se sice podařilo opětovně dobýt Germánii a dosáhnout břehů Labe roku 13 n. l., ovšem záhy byli Římané donuceni stáhnout se zpět k Rýnu a Germanicovo úsilí bylo obráceno vniveč, částečně i díky jeho osobní nekompetentnosti. Porážkou v Teutoburském lese zmizel mýtus o neporazitelnosti legií a římská prestiž v této oblasti nebyla již nikdy zcela obnovena. Následky této bitvy jsou tak klíčové, jako u téměř žádné bitvy starověku. Římané po této porážce nejen ztratili tři elitní legie, ale hlavně si uvědomili, že nemají síly na další expanzi. Začali opevňovat rýnskou hranici a už nikdy se přes ni neměli vážně dostat. Díky schopnostem Arminia a neschopnosti Vara tak byli Germáni vynecháni od romanizačního procesu a Germánie se mohla stát centrem protiřímského boje.

Padl král, padla vlast

Základem balady Padl král, padla vlast je příběh krále Přemysla Otakara II, tak jak je zaznamenán v dobových kronikách.

Příběhy krále Přemysla Otakara II.

Léta Páně 1278 dne 27. června vyjel král Otakar na výpravu proti zvolenému králi Rudolfovi a zastavil se v Brně, čekaje na knížata polská a jejich vojsko, také na pány české a moravské, s jejichž pomocí doufal dosáhnouti vítězství a země, jež mu byly odňaty, opět podrobiti svému panství. Nepamatoval na to v své mysli, že pochybný bývá výsledek válek, neboť rozličný bývá výsledek boje a brzy ti, brzy oni nabudou ve válce vrchu. A na koho jeho osud doléhá, toho neustále vede nechtícího a chtícího táhne. Spojivše tedy vojska, přitáhli k Lavě a tam čekali, až by získali píci pro koně a pro sebe živobytí olupováním chudých. Potom se přiblížili ke vsi Drozdovicům a tam zřídili tábor, vystavěli násep kolem řečené tvrze a postavili na něm střílecí stroje a jiná rozličná dobývací zařízení. A když viděl, co se dálo, statečný rytíř Messover, jenž byl velitelem tvrze, nemoha odolati, vzdal se s městem a se vším, co měl, panství královu. Když se o tom dozvěděl zvolený král Rudolf, jenž již předtím sebral veliké množství Uhrů, Kumánů, Švábů, Sasů, Rakušanů, Štyřanů, Kolínských a Rýňanů a jiných rozličných národů, přešel Dunaj a přitáhl, aby se s ním utkal. Král Otakar byl již u místa, jemuž lid říká „v sadu u králova loviště“, a je tam lesnatá hora u řeky Moravy.

Zatím zvolený král Rudolf, jako muž prozřetelný a opatrný v nebezpečné chvíli, který uměl luk napínati a povolovati v případný čas, zvěděv skrze své vyzvědače, že král Otakar a jeho vojska nemají ani zdání o příchodu nepřátel a jsou rozptýleni sem a tam, za sháněním kořisti, jak je zvykem Čechů, náhle udeřil se svými vojsky na nic netušící a bezbranné, a obklíčiv je v polokruhu spořádanými šiky v nesmírném počtu, porazil jejich stany i vojsko, i padl na branný lid krále Otakara strach a hrůza z velikosti ramene zvoleného krále římského a zděsili se a ulekli velmi, a nemohouce se postaviti na odpor jejich moci, dali se na útěk. A jako se stává, že když lidé utíkají ze strachu, lekají se i hnutí vzduchu a úlek sám zvyšuje jejich strach, vojska Rudolfova pronásledovala utíkající statečným ozbrojeným mužstvem a některé z nich pobili, jiné ranili. Mnoho urozenějších z Čech, Moravy a z Polska bylo od nich zajato, neboť byli obklíčeni se všech stran a jako svině v chlívku zavřeni, z nich byli vybráni mocnější, bohatší a lepší, odvedeni do měst a hradů a uvězněni, spoutáni železnými okovy na rukou a na nohou a týráni velmi těžkými mukami a rozličnými tresty, aby dali nemálo peněz ve stříbře a ve zlatě svým věznitelům. Zajatci vidouce, jak jsou na všech stranách soužením, bídou a mukami více a více trápeni a že nemohou žádným přispěním ani pomocí vyváznouti z rukou svých pronásledovatelů, chtíce zachrániti holý život, prodávali, pokud neměli peníze na hotovosti, statky po svých předcích, a tak se vykupovali. A co jest, co by člověk nedal, visí-li mu nad šíjí meč? Někteří z utíkajících v naději, že útěkem uniknou pronásledujícím, sami se vrhli do řeky Moravy, u níž se bitva sváděla, a v tu chvíli se utopili.

Avšak o zahynutí krále Otakara nemůžeme pověděti nic určitého, protože jedni tvrdí to, druzí ono, a tak v těchto četných rozporech jde mezi lidem hlas, že zmizel mezi vojskem a už se neobjevil…

Dalimilova kronika

…když pak Čechy žádal o podporu, dočkal se jen mlčení vzdoru. Do čí pasti liška jednou padne, od toho vzít nechce sousto žádné ani v nouzi. A tak mohl být jist král, že všude najde nenávist. Proto řekl: „Až se vrátím z války, zarputilcům hlavy napravím. Na Petříně postavit dám špalky, pokryji ho rouchem krvavým. Vysměju se pánům do očí, na pražský most Čech už nevkročí.“ Snad mu ani nebyl život milý, že tak mluvil ten král soběbylý. Potom Rudolt přijel do Rakouska. Král na něho vytáh v čele vojska, v kterém bylo Němců víc než máku, zato Čechů jako šafránu. Záviš s braty dal se na stranu Rudolta. Král neměl žádnou čáku na vítězství. Boj byl prohraný, neboť Záviš předem zvěděl skrytě o každičké Přemyslově fintě. V jeho vojsku měl své kumpány. Před bojem však večer vzkázal tajně králi, když mu milost udělí, že podpoří zítra jeho zbraně, pomůže mu jako příteli. Přemysl však vojácké měl srdce a řekl, že radši přijmout smrt chce. Ten osud ho věru neminul, nazítří hned v boji zahynul a nadlouho rozhodl tak o svém království v tom přenešťastném roce dvanáct set sedmdesát osmém na svatého Rufa právě v pátek, kdy lid slaví mučedníkův svátek.

Zbraslavská kronika

Protože pak věc provedená vzbuzuje leckdy v lidských myslích lítost, třebas pozdní, želel král Otakar po návratu do Čech ztráty zemí svrchu uvedených a rozhodl se na radu svých rádců opět je získati, nebo vůbec zahynouti. S tímto úmyslem shromáždí vojsko a brzy loupežemi a požáry nepřátelsky vyplení vévodství Rakouska před Dunajem. Právě k tomu činu navedli Otakara někteří Rakušané, kteří upřímně želeli toho, že se těch zemí vzdal. Římský král tedy nechtěl klidně pominouti škody svých, nýbrž shromáždiv veliké množství bojovníků, postavil jádro svého vojska na hranicích Moravy, chtěje krále úplně pokořiti. V určený tedy den bitvy se srazí šiky obou vojsk a podle toho, jak určuje rozličnost výsledků, nemálo bojujících z té i oné strany bijí se ostřím mečů.

Chvějí se kopí a pole i lučiny mokvají krví, jedny tu vraždí a jiné zas chytají živé jak ptáky, většina po meči hyne, jak zloději mnozí však z Čechů hledali záchranu v útěku a hanebně opustili krále uprostřed nepřátel s hrstkou svých mužně bojujícího. Ale protože odpor hrstky proti většině nemohl dlouho trvati, král v zápalu boje byl konečně zajat a proti důstojnosti říše po zajetí hned usmrcen, jeho smrti král Rudolf hořce želel a dal pochovati jeho tělo ve Znojmě u bratří minoritů, aby bylo později převezeno do Čech. (Kronikář zde opomněl napsat doušku o třicetitýdenním vystavení nabalzamované mrtvoly exkomunikovaného českého krále ve Vídni, aby všichni uvěřili, že Přemysl je skutečně a neodvratně mrtev…)

…Předčasná smrti, ty zlá, ó smrti, ty ukrutná smrti, řekni, proč Otakara, jenž činy i jménem byl slavný, záhubou odňala nám tak žalnou, tak přespříliš časnou? Výčitky činím lidu, že utekl od svého krále, v oné ukrutné válce. Stráž osobní zatrať, ó Bože, v níž měl důvěru pán, on bojoval, ona však prchla…

Děje Uhrů od Šimona z Kézy

...potom vládl jeho syn Ladislav III. Ten byl z vůle Páně dosazen na královský stolec jako malý chlapec. Za jeho doby český král Otakar, jenž si dle říšského práva, ale ve skutečnosti nespravedlivě přivlastnil četný majetek, a tak nabyl neslýchané síly a moci, zpustošil v pohraničních oblastech Uher na různých místech rozsáhlá území. Jeho otec ho za to nestihl přiměřeně potrestat, neboť byl zastižen neočekávanou smrtí.

Mezitím si však přední mužové alemanští ustanovili na frankfurtském sněmu za krále Rudolfa, hraběte habsburského, aby získal zpět říšská práva nad územími, která byla uchvácena, a ten vstoupil jako obnovitel říšských lenních statků do Rakouska napadeného a obsazeného Otakarem. Zatím co Rudolf meškal delší dobu ve Vídni a domáhal se u Čechů svých práv, český král proti němu vytáhl s tak obrovským vojskem, že vládce Alemanie váhal postavit se mu na odpor pouze s vlastními silami a pokorně požádal o pomoc vznešeného krále Uher, jakožto syna svaté církve katolické, dávaje mu v zástavu své trvalé přátelství. Navíc připojil, že by právě tím prokázal největší službu svaté církvi římské. Sám pak se zavazoval, že kdykoli bude uherským králem požádán o podobnou pomoc, vyhoví mu. Poněvadž uherský král Ladislav v srdci a v duši dosud tajil Otakarovy opovážlivé činy proti otci i proti němu samému, neboť byl ještě slabý a mladý, rozhodl se žádosti alemanského vládce vyhovět. Vytáhl proto z města Alby jako syn Martův, v jehož znamení byl počat a narodil se, což naznačuje odvahu i jiné přirozené ctnosti – vytáhl v síle Nejvyššího, a spoléhaje na přízeň i doufaje v přímluvu svých předků, tj. Svatého Štěpána, Imricha a Ladislava, svatých král, dal vztyčit znamení královské důstojnosti a připojil se s vojskem v Marcheggu k Rudolfovi, jenž jeho příchod a pomoc očekával jakoby od Boha. Ale protože se Rudolfův lid pro příliš těžkou zbroj obtížně pohyboval a příliš se obával klást odpor tak silnému množství ozbrojenců, které prý Otakar najal, váhal, zda má vytáhnout a utkat se s ním. Když to král Ladislav uviděl a pochopil, přitáhl k Otakarovi, jenž se spěšně připravoval k bitvě u hradu Stillfried při řece Moravě, a české vojsko ze všech stran obklíčil. Maďaři i královští Kumáni tak doráželi na jejich koně i na ně samotné, zasypávajíce je šípy, že Milota, velitel jejich vojska, v něhož především mělo mnoho vojáků důvěru, nemohl již déle snášet nápor i šípy Maďarů a dal se i se svými vojáky na útěk, a po něm začalo spolu s Čechy prchat i rozprášené vojsko polských žoldnéřů. Kumáni pak v té bitvě přispěli tím, že rozmetali naložené vozy se zásobami českého krále i jeho vojska.

V oné bitvě byl také lapen a usmrcen král Otakar, když nesoustředěně a zmateně harcoval mezi vojáky. Jeho syn Mikuláš byla zajat a spolu s jinými zajatými šlechtici, hrabaty a nespočetnými vojáky odveden do Uher. Kolik bylo v uvedené bitvě mrtvých, ví snad jen sám vševědoucí Bůh. Rudolf, král německý a římský, stál mezi svými a pozoroval, co se dálo.

Z předloženého textu je zřejmé, že se české ani uherské kroniky o záloze římského krále schované za kopci nezmiňují. Zato o ní mluví pozdější kroniky německé a rakouské (především Kolmarská a Štýrská rýmovaná), které bohužel nejsou v češtině k dispozici.

Faktem zůstává, že Konrád ze Sommerau a Ulrich z Kapellenu se počátečního bitevního mumraje neúčastnili. Z Rudolfova příkazu se zdržovali zhruba se třemi stovkami mužů v úkrytu sprašových kopců a vyčkávali vývoje situace na bitevní pláni. V okamžiku, kdy měl do boje nastoupit třetí Přemyslův odpočatý šik Poláků a Slezanů a vystřídat unavené německé rytíře, napadla je z boku právě tato ukrytá záloha. Rudolfovým mužům se podařilo bojem zmožené rytíře překvapit. Kromě momentu překvapení svou roli sehrálo i předem domluvené divadlo. Pokřik protivníka: „Utíkají! Utíkají!” zmatené české vojsko zcela rozložil. Konec bitvy a následky jsou nám všem dostatečně známé.

Záloha v kopcích nebyla habsburským vynálezem. Rudolf se pravděpodobně inspiroval smutným koncem Konradina, který byl takto překvapen v bitvě u Tagliacozza roku 1268. Stejný osud potkal i Petra II. Aragonského v bitvě u Muretu (1213). O rok později byla léčka s úspěchem použita i v bitvě u Bouvines a po letech i v bitvě u Lewes (1264).

Vítěz Rudolf v dopise papeži

„…Ač král zmíněný viděl úplnou porážku svých rytířských šiků a že takřka všemi již jest opuštěn, přece nehodlal ustoupiti našim vítězným praporům, nýbrž bránil se, olbřím duchem i mravem, s podivuhodnou statečností, až někteří z našich rytířů jej smrtelně zraněného spolu s ořem jeho k zemi srazili. Tu konečně král ten přeslavný spolu s vítězstvím život ztratil…”